Psalo se léto roku 1994, když táborníci ze Sdružení přátel Jaroslava Foglara poprvé zavítali na tábořiště nedaleko obce Pikárec na Žďársku. Tenkrát třetí táborovou sezónu připravovala sehnaná dvojice vedoucích Sharp – Jestřáb a málo kdo by si pomyslel, že tábory Bobří stopy na tomto místě potrvají další dvě desítky let. Právě letos zažila louka u rybníka Kuchyně svůj dvacátý táborový ročník. Mnohé se zde změnilo, některé věci však zůstaliy stejné, jak to už v životě chodí.
Celotáborová hra se odehrávala na velké nástěnné mapě bývalého Sovětského svazu a cílem čtyř skupinek bylo postavit železniční trať – Transsibiřskou magistrálu, vedoucí z Moskvy napříč sibiřskou tajgou až k Tichému oceánu do Vladivostoku. Za body byla hráčům vyplácena tvrdá ruská měna – rubly a za ně si pak stavební společnosti mohly zakupovat materiál, nářadí a vybavení nutné ke stavbě a posunu vpřed. Lokomotivy, vagóny, uhlí, potraviny, koleje, pražce, lopaty, krumpáče či vodu… Ceny se v průběhu tábora však měnily, mezi společnostmi nastaly výměnné a prodejní burzy, všichni dopředu promýšleli každý krok, jelikož na příjezd do nové stanice byla vypsána tučná prémie a naopak za předjetí soupeře stojícího přímo v nádraží se platily nemalé peníze! Myslet bylo třeba i na stavbu mostů, jelikož železnice vedla přes obrovské veletoky Volhu, Ob, Jenisej nebo Amur.
Jak již bývá každoroční tradicí, nechyběl ani výlet do obce Moravec a pokus o vylepšení rekordního počtu lidí obsažených v telefonní budce. Ta se kupodivu ani letos nerozpadla, ovšem loňské číslo 21 nebylo překonáno. Jedna z místních nakupujících osob okomentovala situaci před moraveckou Jednotou docela stručně, ale výstižně: „To je ale blbej nápad.“ Jako tenkrát před 12 lety na vláčkovém táboře, tak i letos jsme měli v plánu vyrazit na závěrečku na starou štreku vedoucí z obce Sázava do Přibyslavi. Vydáváme se tedy vlakem z Křižanova až do stanice Sázava u Žďáru, kde byl začátek letošní závěrečné cesty. Teď měl každý šanci využít svého náskoku a nebo naopak, ho u soupeřova družstva stáhnout, či překonat. Ještě ve vsi bylo možné najít asi 2 kilometry kolejí ze staré štreky. Ve zbývajícím úseku až do Přibyslavi však byly koleje a pražce vytrhány, mosty zbořeny a po původní železnici nyní vedla cyklostezka. Cesta i však i nyní jasně ukazovala, kudy vedla železnice, a když se z těsně vedle vedoucí pravé trati ozval zvuk projíždějícího vlaku, měli jsme pocit, že se řítí proti nám. Atmosféra staré štreky, tu i díky tomuto byla stále.
Nejdříve na rozhlednu Rosička, poté k železničnímu viaduktu a následně až na nádraží v Nížkově putovaly postupně naše čtyři skupinky. Předposledním stanovištěm byl starý kamenný most v Ronově, ale sem se již za světla dostali pouze modří a zelení. Další dvě skupiny se na zříceninu hradu Ronov dostaly až za tmy, či za svitu měsíce a mohly si tak s ostatními vychutnat delikátní guláš vařený mezi zdmi starými více jak 800 let.
Vítězem celetáborové hry i závěrečky se stala skupinka modrá, celkové pořadí je následující: 1. Strojvedoucí, 2. Pendolino, 3. Elefanti, 4. Čtyři z vlaku.
Autor: Rolf
Klubovní hlasatel, vydává Sdružení přátel Jaroslava Foglara, www.spjf.cz