Kde je moje hlava? Á, tady leží. Chybí mi ale ještě ruka a noha. Čau myš, co bys chtěla? Podat toho plyšáka z hromady smetí? Natáhnu se – a je to. Bezva, za oplátku jsem dostal druhou nohu. Ještě ruku, a můžu vyrazit.
Takto podobně, ale čím dál zapeklitěji přemýšlíte se svým robotkem od prvního obrazu hry. Ve skutečnosti však není nic ve hře popisováno slovy. Všichni účinkující mluví pouze obrázky v komixových bublinách, na papírech místo textu najdete technické nákresy. Někdy se tak vrátíte i zpět v čase a sledujete, co se postavám dřív přihodilo. Není náhodou, že jim často někdo něco provedl – a ve vyprávění se stále opakují dva zlomyslní roboti, vysoký s obtloustlým. Nebo jich bude víc?
Díky všem indiciím a také jedné osobní záležitosti – gangsteři vám zajali kamarádku – se rozhodnete, že právě vy, robot zahozený na smetiště, rozpadlý a znovu poskládaný, s řáděním zlosynů něco uděláte. Nic ale není jednoduché. Než vůbec projdete do města, musíte se šikovně dostat z vězení, kam jste neprávem uvrženi. Ve stínadelském labyrintu Machinaria, města robotů, pístů, železa a oleje, je pak třeba vyřešit mnoho lehčích i těžších úkolů: zachránit robopejska a rozeznít kyberkostelní hodiny, opatřit nástroje plechové kapele, zahrát si v hospodě piškvorky se šroubky a matičkami a samozřejmě řešit různé hlavolamy. Na této adventuře – hře, kde není potřeba násilí ani rychlost, ale inteligence – ale není zajímavé pouze tovární téma (musíme přiznat, že dlouhodobka Perpetuum trochu předstihla svou dobu), ale i úžasné umělecké zpracování. Každé místo, které navštívíte, je propracovaným obrazem (podobným třeba dílům Pavla Čecha), ke kterému hraje hudba spojující hučení strojů, skřípoty a šramoty, vrzání a kapání do skladeb továrních, ale i jemných. Za těmito zvuky stojí hudebník Tomáš Dvořák, zvaný Floex, za celou hru můžeme pochválit českou společnost Amanita Design. Na jejím webu si můžete vyzkoušet předešlé hry podobného nápaditého stylu a taky úvodní část Machinaria – demo.
Zbývá říct, že za objevení téhle neotřelé a zábavné formy odpočinku vděčím starému pařanovi Čápovi. Všem, kteří se rozhodnete se do továrny mezi mosty, šrouby, rez a plech vydat, přeju skvělý zážitek z atmosféry prodchnuté benzinovými výpary a hlavně trpělivost. Sama jsem se ještě nedostala až ke konci. Bude proto překvapením i pro mě, až se dozvím, co to bylo za podezřelý tikající válec, který připevňoval ten širší ze zlých robotů k centrální věži…
Autor: Drobek
Klubovní hlasatel, vydává Sdružení přátel Jaroslava Foglara, www.spjf.cz